OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pravda, tentokráte nebudeme pojednávat o zrovna horké novince, ale abychom dostáli své zpravodajské povinnosti vůči domácí scéně, představme si prozatím poslední studiový materiál mosteckých FOUR SEATS FOUR INVALIDES (dále jen F.S.F.I.).
S připuštěním skutečnosti, že průvodní promoleták k nahrávce jsem ztratil ještě dříve, než došlo k sepsání této recenze, musím konstatovat, že s tvorbou těchto (můžeme říci už veteránů - 13 let na scéně) jsem obeznámen jen velmi zběžně, a to formou jejich jednoskladbového příspěvku na kompilaci „Temno 2“. Dá se říct, že „Defy“ pokračuje v započaté cestě mosteckých, která si to hezky štráduje po již vyšlapaných grindových chodníčcích s občasnou zastávkou u HC odpočívadla. Tentokráte je ovšem v podobě mnoha nasamplovaných smyček zcela patrná snaha o určité oživení zažilých konvencí, byť i v tomto směru se nejedná o žádnou revoluci. Zvuk bicího automatu, o jehož programování se postaral Ubina (m.j. také člen městských souputníků z CONTRASTIC), je v některých momentech znát až příliš. Na druhou stranu je potřeba ocenit, že jednotlivé skladby disponují hned několika rytmickými motivy, od houpaček až po klasické sypačky, díky čemuž se poslech „Defy“ nestává jen jednotvárnou grindovou nudou. Naopak, myslím si, že v rámci svého žánru se jedná o nahrávku poutavou a svým způsobem i chytlavou.
F.S.F.I. v tom mají zkrátka jasno. Na nic si nehrají a i přes kritické texty se rozhodně nestaví do pozice mesiášů a očividně jim nechybí ani pořádná dávka nadhledu. Prostě v tomto případě je vše tak, jak má být. Zkrátka žádný zázrak, nýbrž solidně zvládnutý standard.
6 / 10
Ubina
- kytara a programování
Mirke
- vokály
Machy
- basa
Putti
- vokály
Pölü
- perkuse a programování
Opů
- kytara (host)
1. Sstsirorretoib
2. Press My Life
3. Dirty Hands On Powerfull
4. Bastard's Billboard
5. Megashock
6. Medial Massage
7. Distress
8. Corrosive
9. Chemopheles
10. Hideousness Coming From Deepness
11. Hot Zone
12. Stoned By Horror
13. Midnight Shit City
14. Wormz
15. Streeball Violence
16. Chemofeles (Rehearsal Session)
Defy (2003)
Biovirus (2000)
Split s MINDLFAIR (1998)
Livestock (EP) (1998)
Blast! (1996)
Hiromost (MC) (1993)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Cephallic Records
Produkce: FOUR SEATS FOUR INVALIDES
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.